Příspěvek

MENŠINY, XENOFOBIE A IDENTITY V EVROPĚ¹⁾

Bernd Baumgartl PhD²⁾

Evropa národnostních menšin?

Populace všech evropských zemí jsou etnicky smíšené. Ve většině případů potlačuje jedna etnická skupina, která představuje většinu obyvatel státu, ostatní etnické skupiny neboli národnostní menšiny - tímto způsobem často vznikly "národní státy". Identita většiny evropských zemí je naproti tomu spojena s koncepcí národní identity a existence národnostních menšin a přítomnost jiných cizinců ve státě vyvolává zřejmé střety s koncepcí "národa" uznávanou v 19. století. Totéž platí i na "nadnárodní" úrovni, tj. pokud jde o "evropskou identitu".

Právní postavení, společenské chápání a politické dopady tak zvané etnické otázky v jednotlivých zemích a v jejich veřejných vystoupeních však jsou velice rozdílné. Už samotné pojetí národnostních menšin je různé a postavení národnostních menšin se často směšuje s postavením jiných cizinců v zemi (částečně naturalizovaných). Jeden poznatek však obecně platí pro všechny evropské země: vztah k (etnicky) odlišným jednotlivcům a skupinám není nikde bezproblémový a "strach z těch odlišných" (neboli xenofobie) se projevuje v mnoha různých podobách.
Bez ohledu na ideologie, populistická prohlášení a zbožná přání jsou výchozími body všech vážných diskusí o přístupech k etnické pestrosti a odepření plné účasti národnostních menšin v právních, společenských, politických, kulturních a ekonomických systémech, ve kterých žijí, následující skutečnosti:

žádná z evropských zemí není etnicky homogenní;
národnostní menšiny a imigrace cizinců nepřestanou existovat;
je třeba zpracovat koncepce, které by se zabývaly různými potřebami, právy a postavením většin a "těch ostatních".

Protože existují různé způsoby diskriminace odlišných skupin v praxi a jejich zdůvodňování, je nutno přistupovat k této otázce komplexně. Chceme-li se pokusit o sestavení přehledu názorů ze všech evropských zemí (Baumgartl a Favell, 1995), musíme xenofobii definovat poněkud široce, abychom zachytili všechna národní specifika. Zároveň je třeba pro snadnější srovnávání zachovat určitý stupeň specifičnosti. Ze shromážděných důkazů pak vyplývá, že se teorie a praxe v oblasti diskriminace národnostních menšin v Evropě velice liší - rozdíly jsou patrné nejenom mezi zeměmi východní a západní Evropy, ale také mezi jednotlivými zeměmi dané oblasti a v rámci jednotlivých zemí. Uplatňuje se velké množství výlučných důvodů.

Pád Berlínské zdi, maastrichtská smlouva, budování "pevnosti Evropa", úspěch pravicových stran v západní Evropě a přeměna bývalých komunistických stran v nacionalistické ve východní Evropě i "hospodářská krize" - a mnoho dalších faktorů - ovlivnily evropskou poválečnou identitu. Objevila se nová zdůvodnění, vysvětlení a nová rétorika. Vynořila se nová vlna odlišování. Pojem "rasa" jako základní pojem přestal vyhovovat novým přísným názorům na etnika a problém jejich "odlišnosti". Vznikla xenofobie v různých národních obměnách.

Zároveň nabývala znaků nového státního útvaru Evropská unie (EU) s pravomocemi, které dříve vykonávaly jednotlivé země. Začal se klást větší důraz na podobnosti a možnosti spolupráce různých národů Evropy a začalo se zapomínat na rozdíly, které vedly ke dvěma krutým válkám ve 20. století a k mnoha dalším válkám ve vzdálenější minulosti. Rozvíjející se ekonomické vztahy a průmyslová i mezivládní spolupráce spojily někdejší nepřátele, například Francii a Německo. Překážky obchodu a cestování byly odstraněny pomocí dalekosáhlých mezinárodních jednání. Schengenské dohody (1990) umožnily volný pohyb a neomezované cestování osob přes všechny hranice čtrnácti členských států. Začalo se uvažovat tak, jako by jednotlivé národy začínaly být státy nového federálního nadnárodního státu zvaného Evropa.

Xenofobie - praktická definice

Xenofobie neboli "strach z cizinců" předpokládá, že lidé skutečně pociťují ohrožení, neznamená však nutně, že existuje racionální, kauzální vztah mezi vznikem multietnické společnosti a strachem pociťovaným v mnoha evropských populacích. Toto pociťované ohrožení nevychází z jednoho zdroje a platné (racionální) důvody pro takové pocity neexistují. Někteří lidé poukazují na "příliv přistěhovalců", který by snad bylo možno pociťovat jako hrozbu (Winkler, 1992), statistiky však takový příliv nepotvrzují a pouhé zvýšení počtu cizinců nemůže být jediným spouštěcím mechanismem projevů xenofobie. Někteří lidé mají pocit, že přítomnost velkého počtu cizinců ohrožuje evropskou identitu, nebyly však zjištěny jasné náznaky toho, že je identita skutečně specificky narušována, nebo že cizinci způsobují obecnou kulturní změnu vyvolávající v lidech nepříjemné pocity. Neexistují ani jasné nebo důsledné důkazy o obecnějším nárůstu "kulturního fundamentalismu", který podle Stolckeho (1994) představuje hrozbu obecné změny. V některých státech byly určité skupiny cizinců předmětem xenofobie a cílem násilí, zatímco jiné skupiny takovým předmětem nebo cílem nebyly: například v Holandsku byly xenofobní politické organizace typu Centrumdemocraten (Cds) mnohem více proti přítomnosti Turků a Maročanů než proti přítomnosti Surinamců a Antilanů.

Pojem "xenofobie" vhodně popisuje tyto různé jevy, protože v sobě zahrnuje dvě strany jedné mince. Na jedné straně naznačuje, že existuje emocionální nebo psychologická stránka této záležitosti, a pojmy "menšiny" nebo "cizinci" naznačují, že důvodem obav není jen nepřátelství vůči lidem s odlišnou barvou kůže, jiným kulturním zázemím nebo fyzickými vlastnostmi. Na druhé straně pojem "cizinci" také naznačuje zapojení vlády nebo státu do "regulace" počtu cizinců přijatých do dané země, práv, která jim budou přiznána, a postupů, jimiž budou asimilováni, integrováni anebo začleněni.

Xenofobie jako obecný pocit se projevuje různým způsobem podle toho, kdo ji pociťuje a kdo je jejím předmětem nebo cílem. Předmět nebo cíl není přitom jediný: národnostní menšiny, přistěhovalci, uprchlíci, žadatelé o azyl, zahraniční dělníci, dojíždějící dělníci, turisté, bohatí cizinci nebo dokonce chybějící etnické skupiny vyvolávají odlišné reakce. Neexistuje také žádný lék proti xenofobii, který by působil okamžitě: nepůsobí ani informace ("není zde tak velký počet cizinců"), ani zákony ("nesmíte diskriminovat cizince"), ani výzvy ("nemějte z cizinců strach"), ani vysvětlování ("přijíždějí k nám, protože… "), ani vědecké pohledy na věc ("nejsme schopni změnit dějiny").

Nástroje bránící nezdravým projevům potvrzování etnické identity proto mohou mířit k danému problému pouze nepřímo (snaha zabránit vzniku spouštěcích mechanismů fyzických projevů) nebo pomocí dlouhodobých činností (výchova). Paradoxně je strach určité skupiny ze ztráty identity obzvlášť silný, pociťuje-li daná skupina, že se její odlišnosti oproti jiným skupinám zmenšují. Všechny nástroje zaměřené na překonání xenofobie tak musí bránit skutečnému nebo pociťovanému smazávání rozdílů a - což je nejdůležitější - potvrzovat pozitivní (neetnickou) identitu.

Etnická příslušnost a identita

Chceme-li pochopit, co je to xenofobie, můžeme ji pro začátek považovat za škodlivější důsledek zvýšení zájmu o kolektivní identitu, která se obvykle definuje podle převládajících etnických, náboženských, ekonomických, politických a kulturních podmínek. Etnická identita sama o sobě není negativním rysem. Naopak, je to nezbytný krok a součást vývoje osobní identity každého jednotlivce. Podle psychologů znamená na úrovni jedince identita "vnímání sebe sama, které získáváme během času, jak zjišťujeme a upravujeme vlastní základní charakteristiky" (Thomson et al., 1995). Národní identita patří k těmto základním charakteristikám - začínáme ji pociťovat již v raném dětství a dává nám pocit "vnitřní solidarity s ideály naší etnické skupiny a uklidňující pocit, že patříme do větší skupiny" (tamtéž).

Vytváření vlastní identity však zároveň znamená uznávání odlišnosti těch, kteří do naší skupiny nepatří. Prostě si musíme všimnout rozdílů a získat pocit, že "my" jsme zvláštní a často dokonce lepší než ti s jinou identitou. Nevyhnutelným důsledkem styku s jinými etnickými skupinami jsou proto předsudky, které někdy zároveň bývají zdrojem pocitů nadřazenosti (viz Todorov, 1985). Tím, že uznáváme vlastní identitu a v kontrastu s ní odlišnost cizích skupin, činíme nezbytné kroky ve vývoji zdravé a snesitelné osobnosti. Na jednom semináři v Salzburgu v roce 1994 bylo řečeno:

Etnická identita není jen ústřední, ale také paradoxní charakteristikou: … je to pocit vydělení, odlišnosti, který může být stejně hluboký jako další vlastnost lidstva, totiž naše závislost na ostatních; etnická identita je na jedné straně zdrojem hrdosti, perspektivy a síly, pochopení sebe sama, a na záporné straně je etnická identita základem hořkosti, pocitu stálého ohrožení, žití ve válečném stavu."

Prosazování silné identity tedy nutně nemusí být pro ostatní škodlivé, její projevy jsou však velmi rozdílné. Pozitivní pocit hrdosti na vlastní etnickou skupinu a pocit sounáležitosti s jejími zvyky, tradicemi, rituály, historií a jazykem lze označit jako zdravý patriotismus. Jestliže však má člověk pocit, že jeho etnikum je ohroženo, objeví se obvykle negativní vnímání jiných skupin. Mohou se spustit různé procesy: promítnutí negativních vlastností vlastní skupiny do jiných skupin, přisuzování vlastních nežádoucích rysů "jim", zjednodušení jinak složitých vztahů podle scénáře my /oni - dobří / špatní a svalování viny za všechny potíže na jinou skupinu. I když je naše vlastní skupina - podobně jako náš vlastní jazyk - ve skutečnosti různorodým, historicky se vyvíjejícím společenstvím lidí, vlivů, jazyků, kultur a zvyků, chápe ji člověk stále více jako homogenní celek a podobně může chápat i jiné skupiny jako homogenní, soudržné a jednomyslné, avšak negativním nebo výhružným způsobem.

Jestliže velké skupiny udělají krok zpět a začnou se zabývat otázkami "Kdo teď jsme?", "Jak se od nich lišíme?" a "Co se z nás stane?", bývá často výsledkem napjatá, nestabilní společenská a politická atmosféra, ve které se skupina snaží udržet si pocit soudržné identity. Členové různých etnických-národních skupin začnou silněji lpět na něčem, co nazývají "vlastní" velkou skupinou, a současně se stále více zaměřují na to, co je odlišuje a vyděluje ve vztahu k jejich sousedům. V některých případech získá tento proces dostatek síly k tomu, aby mohl výrazně ovlivňovat politické, právní, hospodářské, vojenské a jiné aspekty vnitřních i zahraničních vztahů. To byl a ještě stále je případ bývalé Jugoslávie, kde se při hledání odpovědi na kolektivní zpochybňování národní identity nakonec uplatnila válka (viz Volkan, 1997).
Skupina může při své regresi využívat primitivních obranných mechanismů, například svádění vlastní viny na okolí, přičítání vlastních rysů jiným, vydělování se, nadměrné idealizace a nadměrné devalvace. Například psychoanalytik Cullberg-Weston (1994), který prováděl rozsáhlý výzkum v rozpadající se Jugoslávii, zjistil:
"[V Jugoslávii] jsme se setkali se silnou tendencí k vydělování se. Obrazy se rozpadaly na protiklady dobrý / špatný a na kategorie my / oni. Téměř každý idealizoval vlastní etnickou skupinu a démonizoval ostatní. Nacionalističtí vůdci podporovali černobílé myšlení a pomocí propagandy zaměřené na vytváření strachu, vášní a obav o osobní bezpečnost aktivně využívali antipatií skupin." (str. 27).

Motivací takového jednání je opět vztah mezi "já" a "někdo jiný" nebo "my" a "oni"; toto jednání není výslovně zaměřené na rasu a jeho základem mohou být třídní, náboženské nebo společenské a etnické rozdíly. Hovoříme-li však o xenofobii, máme na mysli osoby, pro které jejich etnická nebo národní identita je nebo se stala důležitější než ostatní zdroje identity.

Kulturní fundamentalismus - nová platnost v západní Evropě

Jak již bylo uvedeno, důvody pro vylučování jiných etnik z plnohodnotného života společnosti se během času mění a používají se při tom různá "platná" (módní) paradigmata (viz Baumgartl, 1989). Odmítání cizinců jako obecný princip se vysvětluje dvěma různými důvody: absolutní odmítnutí (neorasismus) cizinců se požaduje kvůli jejich etnické příslušnosti. Zdůvodňuje se kvalitou. Naproti tomu relativní odmítání se staví proti velkému počtu cizinců a požaduje stanovení určitých limitů: zdůvodňuje se kvantitou ("loď už je plná"). V praxi se obě zdůvodnění často kombinují, nebo se jedno z nich staví do popředí, aby se druhé skrylo v pozadí. Dnešní rétorika však přijala ještě další novou ideologickou tvář na podporu takového odmítání: kulturní relativismus.

Vliv kultury na člověka a myšlenka, že je mnohem snazší myslet a jednat navyklými způsoby než se učit novým, se potom použije ke zdůvodnění odmítnutí "cizinců" z "neslučitelných" kultur. Zastánci tohoto názoru považují takové cizince za zásadně neschopné úspěšně se zapojit do společnosti nebo asimilovat a odsuzují je k existenci na okraji, při níž si nemohou udržet svou vlastní kulturu, ani přijmout novou.

Navíc podle některých ideologů jako jsou Jean-Marie Le Pen, Franz Schönhuber nebo Jörg Haider nejsou již negativní postoje důvodem, proč Evropané odmítají další přistěhovalce nebo uprchlíky: tvrdí, že by nás úcta k odlišnosti jiných skupin měla vést k odmítání integrace. V jejich nejlepším zájmu "by měli zůstat tam, kde jsou," a udržet při životě svou jedinečnou kulturu a neměli bychom podporovat "odliv mozků" z chudých zemí.

Jiní odborníci však tvrdí, že takové "racionální" zdůvodnění v sobě skrývá podvědomé vnímání ohrožení identity spíše než chabý primitivní genetický rys nebo "rozumný" pokus o zachování kulturní integrity.

Zvláště národy bez domovského státu, například Romové, Arméni a Židé, ale také malé národnostní menšiny, které nikdy neměly politickou nezávislost (viz Antolini, 1994), jsou na mnoha místech zredukovány na pouhý zlomek svého původního počtu. Na druhé straně mnozí uznávají, že v Evropě "nikdy neexistovala etnická čistota… pestrost je předpokladem životaschopnosti evropských civilizací" (Bocchi a Ceruti, 1994, str. 206).

Nacionalismus - nová sjednocující ideologie ve východní Evropě

Ve východní Evropě se uplatňuje nový typ vylučování cizinců ze společnosti: cílem jsou méně bohatí cizinci ze Západu nebo chudí cizinci, kteří jsou v zemi pouze přechodně, avšak bydlí zde. Potíže při přechodu k nezávislým demokraciím, o kterém se v roce 1989 předpokládalo, že bude mnohem jednodušší a rychlejší, než jak tomu ve skutečnosti je, vyústily ve všeobecnou krizi. Následovala krize identity způsobená koncem komunistické ideologie a bývalý východní blok zasáhla vlna rozčarování. V takových situacích se národnostní menšiny stávají hlavními obětními beránky a zde také posloužily jako objekty, do kterých se promítlo mnoho záporných vlastností a které byly často odmítány.

Na rozdíl od západní Evropy mají země střední a východní Evropy, s výjimkou Polska, významné menšinové populace různého etnického původu. Většinou se jedná o národnosti, které představují národnostní většinu v sousedních zemích (Maďaři na Slovensku a v Rumunsku, Turci v Bulharsku, Slováci v České republice, Chorvati, Srbové a Bosňané v nástupnických státech Jugoslávie). Navíc žijí téměř ve všech těchto zemích populace Romů. Zvýšený význam etnika po pádu Sovětského svazu vyvolával xenofobní nálady. Tuto skutečnost jsme mohli nejvýrazněji pozorovat v Bosně a Hercegovině, existuje však stejně tak ve většině východoevropských zemí. Když se přestal uplatňovat princip sovětského bratrství, který potlačoval úzkou nacionalistickou identitu ve prospěch vyšší rovnosti a vyššího účelu, začaly se země a národností skupiny ve východní Evropě ptát, kdo vlastně jsou a jakým typem samostatného národa se mají stát.

Jakmile začali lidé pociťovat xenofobii jako takovou (jako sílu existující mezi námi) a jakmile začaly omezené možnosti sociálního zabezpečení a ekonomické potíže vyvolávat další obavy o současnost i budoucnost, byla za viníka označena národnostní menšina. Ironií osudu většina bývalých komunistických stran (pokud ne všechny), nedokonale schovaných za novými jmény, naladila svá poselství o "spasení" na tuto vlnu. Ve všech východoevropských zemích se uprostřed devadesátých let nově pokřtěné bývalé komunistické strany v určitém okamžiku vrátily ke vládě, ať už v koalici (Maďarsko, Slovensko, Polsko), nebo většinově (Bulharsko, Rumunsko). Téměř všechny (Polsko může být znovu výjimkou z pravidla) užívají novou nacionalistickou rétoriku k přeorientování voličů. Obecně můžeme říci, že na rozdíl od Západu zde xenofobní strany netvoří pravicovou menšinu, ale politicky zastupují etnickou většinu.

Projevy - skutečný spouštěcí mechanismus

Ke zdůvodnění současného konfliktu v Evropě se používá historie a mýty a špatně pochopené myšlenky, kterými jsou obklopeny. Rychle byla znovu vyvolána nenávist a válka a iracionální strachy se zdůvodňují nebo rozněcují falešnými "racionálními" koncepcemi a ideologiemi. Je pravda, že cesta k úplnému poznání těch druhých je dlouhá a únavná. Ve své interpretaci dobytí Ameriky rozeznává Todorov několik kroků: po objevení je nutno území dobýt a zamilovat si je, abychom je poznali. Budování tolerance a vzájemného pochopení probíhá pomalu dokonce i mezi dvěma jedinci. Mezi různými etnickými skupinami bude tento proces pravděpodobně ještě složitější, neboť obrovskou komplikaci představují pravidla vzájemné komunikace. Častá nedorozumění a rušivé zásahy motivované různými zájmy mohou zahnat zemi do bludného kruhu etnické nenávisti a během několika měsíců narušit důvěru opatrně budovanou celá desetiletí. "Intolerance dosud vždy zvítězila nad toleranci," napsal pesimisticky Todorov (1985, str. 299). Sledujeme-li společenské a politické dění v této oblasti v posledním desetiletí, můžeme snadnost nástupu xenofobního populismu v Evropě chápat jako potvrzení platnosti této rovnice. Důsledky takové xenofobní aritmetiky však jistě nejsou spočítány. Navzdory důkazům (například tomu, že cizinci hromadně neodejdou náhle, rychle a snadno) politikové a politické strany stále malují krátkozraký portrét iluzivní spokojenosti, jistoty a prosperity s etnickou homogenitou. Nakonec však "nemáme na výběr mezi tradicí a moderností - cílem musí být obnovení kreativity. Evropa se může stát vzorem pro celý svět, bude-li respektovat jiné národy a otevře-li se jim. Učiní-li tak, najde znovu svou rovnováhu, jednu ze svých charakteristických vlastností." (Le Goff, 1994)

Poznámky

Tato přednáška vysvětluje hlavní argumenty nedávného článku stejného autora "Xenophobia in a European Context - Discourses and Practices of Exclusion in Eastern and Western Europe" (Xenofobie v evropském kontextu - teorie a praxe v diskriminaci menšin ve východní a západní Evropě), v publikaci Mind and Human Interaction, Vol. 10, č. 2, University of Virginia/US, 1999.
Bernd Baumgartl, Vídeň, Rakousko: pracovník exekutivy v Navreme Knowledge Development (výzkum a konzultace), přednášející na Evropské mírové univerzitě a v Rakouské diplomatické akademii. Pracuje jako úředník EU (zabývá se přistoupením zemí střední a východní Evropy) a jako výzkumný pracovník a autor v European University Institute (záležitosti ochrany životního prostředí a xenofobie / rasismu v Evropě), má tituly MA (Master of Arts) v oboru historie (Salzburg) a PhD v oboru politických a společenských věd (EUI Firenze). Autor "Transition and Sustainability. Interest and Actors in Eastern European Environmental Policy" (Přechodné období a udržitelný rozvoj. Zájem a aktéři ve východoevropské politice v oblasti ochrany životního prostředí) (1997) a editor "New Xenophobia in Europe" (Nová xenofobie v Evropě) (1995, společně s Adrianem Favellem). Srovnávací studie 27 zemí, s úvodem Ernesta Gellnera - vydavatel v obou případech Kluwer Law International, The Hague, London, Boston.

Literatura

Amaducci, G. (1994). L'ascesa del fronte nazionale. Neorazzismo e nuova destra in Francia. Milano: Anabasi.
Baumgartl, B., Favell, A., eds. (1995). New Xenophobia in Europe. The Hague: Kluwer Law International.
Baumgartl, B. (1989). Vom religiösen zum rassistischen Antisemitismus. Zwei Varianten des Problems des Anderen. In Botz, G. (ed.), Antisemitismus vor dem ersten Weltkrieg. Salzburg: Ludwig- Boltzmann-Institut für Geschichtswissenschaften.
Baumgartl, B. (1999). "Xenophobia in a European Context - Discourses and Practices of Exclusion in Eastern and Western Europe", in Mind and Human Interaction, Vol. 10, No. 2, University of Virginia/US.
Betz, H.-G. (1993). Fortress Europe or promised land. The future of immigration in a United Europe. In Cafruny, A. (ed.), The State of the EC. The Maastricht Debates and Beyond. Harlow: Longman.
Bocchi, G., Ceruti, M. (1994). Solidarieta o barberie. L'Europa delle diversita contro la pulizia etnica. Milano: Raffaele Cortina Editore.
Herskovits, M. J. (1972). Cultural Relativisim. New York: Random House.
Solomons, J., Wrench, J., eds. (1993). Racism and Migration in Western Europe. Oxford: Berg Publishers.
Stolcke, V. (1994). New boundaries, new rhetoric of exclusion. Paper for the European Forum Les Identités régionales et nationales en Europe aux XIXe et XXe siecles. Florence: European University Institute.
Taguieff, P.-A. (1994). From race to culture: the new right's view of European identity. Telos, 98: 99-126.
Thomson, J.A. Jr., Harris, M., Volkan, V. and Edwards, B. (1993). The psychology of Western European neo-racism. International Journal of Group Rights,3: 1-30.
Todorov, T. (1985). Die Eroberung Amerikas. Das Problem des Anderen. Frankfurt am Main: Suhrkarnp Verlag.
Todorov, T. (1993). On Human Diversity. Nationalism, Racism and Exoticism in French Thought. Cambridge: Harvard University Press.
Volkan, V., Harris, M. (1992). The psychodynamics of ethnic terrorism. International Journal of Group Rights, 3: 145-159.
Volkan, V.D. (1997). Bloodlines: From Ethnic Pride to Ethnic Terrorism. New York: Farrar, Straus and Giroux.
Winkler, B., ed. (1992). Zukunftsangst Einwanderung. München: C.H. Beck Verlag.

Zpět na Panelovou diskusi